Do počátku 19. století vyčnívaly z horizontu české krajiny pouze věže kostelů a katedrál. Ve století páry původní vertikály kostelních věží začaly postupně doplňovat vertikály průmyslové, které na rozdíl k modlitbě zvaly k práci a budování materiálních hodnot. Obraz našich vesnic a měst tak dostal nové dominanty, které leckdy převýšily dřívější stavby. Horizont lidských sídel se začal výrazně měnit. Začaly se stavět komíny, důlní věže a vysoké pece vápenek a železáren.

„Účelem komínu jest, jednak zvyšováním tahu v ohništi zjednávati přístup dostatečnému množství vzduchu, jehož jest třeba k dokonalému spalování, jednak odváděti zplodiny hoření, a to do výšin, kde nemohou již býti zdraví lidskému na škodu.“ Tak správně popisuje v roce 1904 funkci komínu profesor c. k. české státní průmyslové školy v Plzni F. Klokner ve své publikaci Návod ku stavbě továrních komínů.

Autorovi, významnému to českému statikovi, nelze mít za zlé, že nezmínil další, neméně důležitou funkci komína. A tou je jeho estetická a reprezentativní funkce. Komín je symbol, který je viditelný z dálky a ukazuje „tady vytváříme hodnoty a tady mají lidé práci“. Komín navrhoval stavitel zpravidla se stejnou důsledností a smyslem pro detail jako ostatní přilehlé stavby. Komín je symbolem prosperity místa a pokroku. Každý komín je díky svému staviteli, své konstrukci i výšce naprosto originální a má své jedinečné charisma, ke kterému v neposlední řadě přispěli i lidé, kteří na komíně zanechali v minulosti svou stopu. Na komínech lze nalézt nejen cedulky identifikující stavitele komínu a nápisy komínářských mistrů s uvedenými letopočty, ale i např. razítko od výrobce cihel a otisky prstu v cihle, který tam zanechal dělník při její výrobě.

V 19. století nebyly výjimkou komíny výšky nad 50 metrů, ty nejvyšší na našem území dosahovaly výšky až 80 metrů (jinde v Evropě i nad 100 m). Komíny se tak zařadily po boku některých, zpravidla sakrálních, staveb mezi nejvyšší lidské výtvory té doby. Nejvyšší věž v ČR má gotická katedrála sv. Bartoloměje a je 102,6 metrů vysoká, nejvyšší cihelný komín v ČR má 117 metrů a je z roku 1932. Ve své době byl nejvyšším ve střední Evropě a patří kolínské elektrárně – architektem byl Jaroslav Fragner, stavitelem firma J. Hukal z Prahy. Nejvyšším, dosud stojícím komínem s oktogonálním dříkem, je komín bývalé textilní továrny v Mladé Boleslavi. Již přes jedno století ční do výšky 74 metrů (první desítka těchto starých oktogonálních komínů dle výšky je uvedena na konci textu). No a jinak úplně nejvyšší české komíny jsou ze železobetonu, měří 300 metrů a nalezneme je v elektrárně Chvaletice a Prunéřov. Komíny železobetonové, plechové a celkově moderní ale ponecháme v tomto článku stranou. Zaměříme se pouze na staré zděné komíny.

V ČR je v současné době odhadem 8 000 továrních komínů, z toho je asi jedna polovina cihelných, a z těch je cca 600 starších jak 100 let - dle aktuálního stavu databáze komínů (KODA), kterou zpracovávají členové Svazu českých komínářů (SČK), a na které se podílejí i členové fabrikytýmu. KODA ke dni aktualizace tohoto článku (leden 2011) obsahuje přes 5 800 stojících komínů a cca 650 zbořených.

Komín lze po výšce rozdělit na tři základní části. Na základech je postaven podstavec (sokl), na něj navazuje vlastní tělo komínu (dřík), které je obyčejně zakončeno hlavou (korunou). Propracovanost těchto dílčích prvků dodávala komínu na vznešenosti, poukazovala na umění stavitele a zámožnost a prosperitu továrníka. 

Základ bývá zřizován jako betonová deska o mocnosti 60 až 100 cm, její plošné rozměry se odvíjejí od únosnosti základové půdy. Základová deska je založena alespoň v nezámrzné hloubce, tj. minimálně 100 cm pod terénem. Na desku je až po úroveň terénu nastavěno základové zdivo. 

První viditelnou částí komínu je podstavec. Výška podstavce bývá obyčejně 1/8-1/4 celé výšky, ale známe i komíny, u nichž podstavec zaujímá i polovinu výšky (Přádelna Smržovka). Průřez podstavce bývá čtvercový, osmiboký, nebo kruhový, jeho vnější stěny jsou zpravidla svislé. Nejčastěji jsou vyzděné z obyčejných pálených plných cihel, ale v úvahu přicházejí i jiná materiálová řešení – např. pískovec, opuka, nebo jiný regionální vhodný kámen. Výzdoba podstavce bývá často rozmanitá. Jsou zdobeny různými vyzdívanými prvky, římsami, nikami, prolamovanými prvky, aj. Kouřovody jsou do komínů napojeny buď přímo do podstavce, a to nad, nebo pod úrovní terénu (do nadzákladového zdiva). Jedním ze základních statických pravidel je to, že šířka podstavce musí být minimálně taková, že prodloužený vnější obrys dříku nevyjde nikdy ze zdiva podstavce.

Na podstavec navazuje nejvyšší část komínu, a to dřík. Po výšce je dřík rozdělen na jednotlivá patra (po 4-7 metrech), v každém patře je tloušťka zdiva stejná a se zvyšující se výškou vzrůstá. V nejvyšším patře je tloušťka zdiva půl až celá cihla (15, resp. 30 cm) a postupně k nižším patrům se dle statického výpočtu přidává na tloušťce čtvrt až půl cihly – tyto „zuby“ jsou provedeny na vnitřním líci komínu, vnější hladký vzhled tak není tímto poznamenán.

Vnější průměr komínu se směrem nahoru zpravidla zmenšuje, což je důležité nejen pro dosažení lepšího vzhledu, ale vede to také k větší stabilitě při současném efektivním využití stavebního materiálu. Konicita (úkos), tj. přírůstek vnějšího průměru na jednotku výšky, bývala volena dle literatury v rozmezí 4 až 6%. Jinak řečeno: na jeden metr výšky se zmenší vnější průměr dříku o 4 až 6 cm. Profesor Klokner ve své publikaci uvádí také to, že „přes 6% není radno jíti, neboť se tím práce znesnadní a vzhled komínu tím též trpí“. 

Nejstarší tovární komíny měly osmiboký (oktogonální) profil dříku, zřídka čtverhranný (především pro komíny menších rozměrů). Komíny byly vyzdívány z obyčejných pálených plných cihel různých formátů (např. o rozměrech 29 x 14 x 7 cm) na vápenocementovou maltu, nároží oktogonálních dříků byla ze zalomených plných cihel. Z těchto plných cihel (s tvarem i mírně do oblouku) byly výjimečně vyzděny i komíny s kruhovým profilem dříku.

Od přelomu 19. a 20. století se dřík vyzdíval z tzv. komínovek (radiální cihly s dutinami) do kruhového profilu. Komíny s kruhovým profilem měly jednu důležitou výhodu oproti komínům jiných tvarů – měly menší odpor vzduchu, pro zajištění stability komínu tak bylo tedy třeba menší tloušťky zdiva a došlo tak k výrazné úspoře materiálu. Navíc radiální cihly poskytovaly vícero výhod: usnadňovaly lepší vazbu, byly horšími vodiči tepla a malta, která vnikla i do dutin cihly, zajistila lepší spolupůsobení cihel ve zdivu.

Kuriozitou byl, již dnes neexistující, komín továrny na prýmky ve Vejprtech, který byl postaven dle rakouského patentu na počátku 20. století. Navenek vypadal jako komín zděný, ale vlastní nosné jádro bylo betonové. Keramické tvarovky ve tvaru U byly pouze bedněním pro nosné betonové stěny podstavce a dříku (výkres komína zde).

Proti porušení komínového zdiva vlivem teplot se používaly ocelové obruče (kleště). Nejčastěji se osazovaly obruče vodorovné, a to tak, že byly zazděny do těla dříku. Časem byla většina starých komínů doplněna ještě i o vnější vodorovné ocelové obruče.

Dřík se standardně zakončoval ozdobnou hlavicí (hlavou, korunou). Hlavice komínů byly mohutné a rozšiřující se, byly ozdobně propracovány. Mnoho komínů má dnes hlavy bohužel ubourané z důvodu běžné degradace horních partií komínu, neboť je levnější hlavu a případně část dříku ubourat a zakončit betonovým věncem, než komín vyzdít do původního stavu. 

Komín je vystaven velkým tepelným šokům. Vždyť v jeho útrobách proudí spaliny o teplotách v řádu stovek stupňů Celsia (výjimkou není teplota nad 400°C). Pro eliminaci negativních účinků spalin (tepelných a chemických) se komíny v dolních partiích opatřovaly izolační vložkou (ochranným pouzdrem) z ohnivzdorného zdiva (např. šamotového), která byla od vlastního zdiva komínu oddilatována mezerou o síle kolem 2 cm.

Tloušťka zdiva v patě u starých cihelných komínů je až 3 metry, průměr dříku až 8 metrů, základna podstavce mohla být i 10 x 10 metrů.

Technicky zajímavou skupinou komínů jsou komíny s reservoárem na vodu. Tyto komínové vodojemy sloužily příslušnému průmyslovému areálu pro zásobování užitkovou nebo pitnou vodou. Vtipně tak byla spojena funkce vyfrkování s funkcí zásobování vodou. Těchto komínů byly kdysi na území ČR mnoho desítek, v současné době mají fabriky.cz v databázi pouze 60 těchto unikátů v ČR - více se dozvíte zde.  

Nádrže na vodu mají tvar komolého kužele (s velmi blízkými poloměry spodní a horní podstavy) posazeného užší základnou na krakorce, či vykonzolovanou železobetonovou desku. Vodojemy mají objem přesahující i 100 m³ a jsou zděné, betonové, nebo plechové (typ Intze) bez dodatečné tepelné izolace (poklesu teploty vody pod bod mrazu zabraňuje teplo ze spalin). Podél dříku komínu vedou k reservoáru vodovodní trubky, které jsou buď obezděny, nebo volně loženy, přičemž v tomto případě musí být vždy opatřeny tepelnou izolací (toto řešení pak vždy více, či méně narušuje vzhled dříku mezi zemí a reservoárem). Ze stojících komínů s vodojemem jmenujme např. komín v areálu Praga v Praze-Vysočanech (je kulturní památkou), dále pak komín třídírny uhlí lomu Prokop ve Vilémově u Kadaně (část Zahořany), nebo přádelny v Chocni či v Sudkově u Šumperka. Ke zbořeným patří jedinečný komín ČKD ve Vysočanech, kde na plášti vodojemu byly dva protilehlé reliéfní nápisy „ČESKOMORAVSKÁ - KOLBEN – DANĚK“. Tento 65 metrů vysoký komín byl v roce 2003 zbořen neseriózním způsobem, nepomohl ani fakt, že byl komín prohlášen za kulturní památku. Nejvyšším známým komínem s reservoárem byl 100 metrů vysoký komín spalovny v Praze-Vysočany. Zbořen byl v roce 2003, na jeho místě dnes stojí bytové domy.

Na stavbu továrních komínů se od počátku specializovaly různé firmy, a to od malých, regionálních komínářů až po stavitele, kteří svojí působností pokryli i celé Rakousko-Uhersko. Mezi významné stavitele komíny na území ČR patřily společnosti např. Dvořák & Fischer z Libčic nad Vltavou, Schöberl & Co. z Karlsruhe, H. R. Heinicke z Vídně, Erhart & Ehmann z Plzně, aj. Tyto subjekty zajistily jak projekt, tak i vlastní výstavbu. Více o stavitelích naleznete v kapitole "stavitelé komínů".

Pohled na staré fotografie jen zhruba nastiňuje, jaké veliké vertikální bohatství na území ČR vlastně bylo. Průmyslová města jako např. Varnsdorf a Vejprty měly mnohonásobně více cihelných továrních komínů než dnes (a že i dnes jich mají stále desítky).

Staré komíny neustále ubývají tempem několika desítek ročně, nové se dle dávné technologie a tradičního vzezření pochopitelně nestaví. Važme si tedy našich komínů a chraňme je.  

2005 - 2015 © fabriky.cz