<..   O továrních komínech s vodojemy 

 

Komíny průmyslových areálů jsou nepřehlédnutelným prvkem krajiny, dominantou panoramat sídelních útvarů. Společně s bývalými výrobními objekty a areály připomínají především průmyslové období druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. A společně s bývalými výrobními areály tyto stavby nenávratně mizí. Specifickou podskupinou komínových staveb jsou komíny s vodojemy. Tyto stavby, které dnes můžeme označit jako technické památky, v sobě snoubí funkce komínů odvádějících nežádoucí spaliny z technologických procesů a reservoárů zajišťujících dostatečný tlak vodovodní soustavy a potřebné množství vody využívané k různým účelům příslušné továrny.

 

Vznik, vývoj a účel komínových vodojemů

S myšlenkou umístit nádrž na vodu na těleso továrního komína poprvé přišel profesor Otto Intze z Cách v osmdesátých letech 19. století. Z Německa se pak rozšířila výstavba do dalších zemí včetně Rakouska-Uherska. První tovární komíny s vodojemem se u nás objevily na přelomu 19. a 20. století, přičemž tyto první vodojemy Intzeho konstrukce byly ocelové. Trpěly ale často korozí, a tak je s rozvojem užívání železobetonu nahradily rezervoáry železobetonové, které sice byly náročnější na výstavbu, ale přinesly benefit v podobě vyšší trvanlivosti a lepší ochrany vůči tepelným účinkům.

Umístěním vodních nádrží na komín došlo k jejich nápaditému povýšení o další funkci. Účelně se tak u nich snoubí funkce odvádění spalin z technologických procesů a rezervoárů zajišťujících dostatečný tlak vodovodní soustavy a potřebného množství vody. Jsou zaznamenány i případy, kdy nádrž sloužila i na jímání jiných látek – např. dehtu.

Zdroje vody byly rozdílné a reflektující místní podmínky – jednalo se o místní studny, vodoteče či nádrže, vodojem však mohl být také napojen na veřejnou vodovodní síť. Voda z nádrží se používala pro technologické potřeby daného provozu, jako voda užitková pro zaměstnance, ale také například jako voda pro požární účely.

Toto řešení mělo zjevné výhody. Umístěním vodní nádrže na komín v areálu nemuselo být zapotřebí budovat další objekt v podobě vodárenské věže, resp. věžového vodojemu, dvě funkce v jedné vertikální konstrukci znamenaly nejen úsporu finanční, ale i plochy pozemku. Výška komínů navíc poskytla dostatečnou variabilitu v umístění rezervoáru tak, aby byl zajištěn potřebný tlak vody v systému. Hmotnost nádrže s vodou příznivě působila na stabilitu celého komína v souvislosti s vodorovným zatížením (vítr). Voda v rezervoáru se mohla působením spalin mírně zahřívat, což mělo pozitivní vliv proti zamrzání vody (přičemž samotné ochlazování spalin tímto jevem nebylo příliš významné, proto se ani samotný tah komínem výrazně nezhoršil).

Od druhé poloviny 20. století se komíny s vodojemy přestaly u nás stavět, výjimku tvoří železobetonový, 85 metrů vysoký, komín, vybudovaný pro úpravnu rud MAPE Mydlovary v letech 1961–1962. Postupně se vylepšovala infrastruktura v zásobování vodou, objemy nádrží byly omezené a v některých případech nedostačující a navíc se i rozvíjely moderní konstrukce věžových vodojemů.

Do dnešních dnů se dochovalo celkem 21 komínů s vodojemy, přičemž 20 z nich má rezervoár železobetonový. Zbořených komínů u nás podle současného stavu poznání evidujeme 37, resp. jeden z nich je komín dosud stojící, ale již se sejmutým ocelovým vodojemem.

Nejvyšším známým komínem s vodojemem na našem území byl 100 metrů vysoký komín se světlostí v koruně 4,5 m spalovny v Praze-Vysočany s nádrží o objemu 200 m3. Jeho výstavba byla zahájena v roce 1931 a zbořen byl společně s ostatními budovami v roce 2003. Komín vystavěla společnost Ing. V. Fischer a spol.

 

Stavitelé komínů

Stavba továrních komínů byl specifický obor s náročnými podmínkami pro výstavbu a zvláště pak komíny s vodojemem se staly vrcholným dokladem umu a odborných znalostí komínářských firem. V dobových inzerátech stavebních společností v první polovině 20. století se tyto stavby často objevovaly jako symbol jejich oboru podnikání.

Podstatnou část komínů s železobetonovými vodojemy postavila významná komínářská firma Bratři Fischerové a spol., Letky (dnešní část Libčic nad Vltavou), či později firma se stejným rodinným vedením – Ing. V. Fischer a spol. Ta se v roce 1922 vyčlenila z rodinného podniku (který měl mimo jiné v Letkách i cihelnu) pod vedením inženýra Vincence Fischera. Tou dobou probíhalo i tiskem reklamní hlášení: „Ochranu továren proti požáru, který může zničiti v několika hodinách milionový podnik a ožebračiti celé okolí na dlouhou dobu, poskytují vodní nádrže na komínech, které v poslední době s velikým úspěchem zavádí firma Ing. V. Fischer a spol. v Letkách, p. Libšice. Vodní reservoir ve výši 25-40 m obsahuje 500-1500 hl vody, kterou lze rozvésti do celé továrny. Zařízení toto nahradí celou vodárnu a umořuje se pohodlně z výtěžku závodu.“ Inzertní sdělení je ale na tu dobu klamavé, neboť vodojemy na komínech byly v té době už dávno zaběhnutou praxí a rodinná firma Fischerů jich také několik postavila. Nicméně, i přes inzerované výhody tyto komíny nikdy netvořily hlavní příjem společnosti – zatímco komínů postavila nejen na našem území několik tisíc, komínů s vodojemem jen pár desítek.

Menší množství komínů s vodojemy u nás pak vystavěly například společnosti Ing. Josef Jaroslav Hukal, Erhart a Ehmann, FUMOR a německá firma H. R. Heinicke. V sousedním Německu má veliký podíl na výstavbě dodnes existující firma F. A. Neuman a Alphons Custodis.

 

 

Budoucnost

Ze všech dochovaných komínů s vodojemem je v plném provozu již pouze jediný, a to v Mělníku (společnost Mefrit, spol. s r.o.). Komín slouží pro odvod spalin z pecí, voda z rezervoáru má technologické využití. Dále jsou na již odstavených komínech v provozu ještě vodojemy v litovelském areálu firmy Alibona, a.s. (zde slouží k praní syrové zeleniny) a v libčických šroubárnách společnosti SCREWS & WIRE Libčice a.s. (užití vody z Vltavy pro výrobní technologii). Ostatní komíny s vodojemy jsou zcela mimo provoz a z důvodu jejich postupného chátrání je nutné začít řešit otázku co s nimi. Jen v tomto století bylo zbouráno minimálně šest komínů – nemocnice v Českých Budějovicích, úpravna rud Mydlovary, ČKD Praha, Spalovna Vysočany, družstevní mlékárna Hradec Králové a nemocnice v Kolíně.

Pozitivním příkladem může být komín v Zahořanech. Ten zde zůstal stát jako symbolická připomínka po důlní činnosti v kraji, přičemž všechny související budovy po dolu Prokop byly zbořeny. Ve velké míře jsou komíny využívány jako nosiče antén a vysílačů pro mobilní operátory a bezdrátové poskytovatele datových služeb (např. Choceň, Slaný, Pardubice). Tento nový, byť neestetický, způsob využití zajišťuje některým z nich jistotu existence i v dalších letech, neb komín si ekonomicky vydělá na nutnou opravu a údržbu. V pardubické nemocnici je komín navíc pokryt popínavou zelení, což je pro dané místo vítaný a vhodně zvolený estetický prvek.

 

 

Více se lze dozvědět v publikacích o komínových vodojemech.

 

2013 - 2015 © ČVUT v Praze, VÚV T.G.M., v.v.i.